Ve školičce Heroldýnek pomáháme dětem hravě porozumět světu i sobě samým

Rozhovor s Petrou Kladivovou, vedoucí pedagožkou školičky Heroldýnek v Ostravě

“Vzdělávací program je promyšlený do detailu”, “Dítě se rozvíjí v mnoha směrech”, “Každý týden jiné téma a hravý program” tyto i další reference nám přišly od rodičů dětí z ostravské školičky Heroldýnek. Za vzdělávacím programem, který dělá radost dětem i ročičům a je inspirací napříč skupinkami stojí vedoucí školičky Petra Kladivová, kterou jsme se vám rozhodli v tomto rozhovoru více představit. 

Jak poznat, že je dítě připravené na dětskou skupinu? A jaký věk se ti pro nástup zdá vhodný?

Věk i připravenost jsou velmi individuální. Některé děti jsou připravené už v roce a půl a v kolektivu vyloženě rozkvetou, jiné, i když jsou starší, potřebují více času. Někdy se to navíc ukáže až samotnou docházkou. Dítě, které působí připraveně, může mít s adaptací potíže, zatímco stydlivé dítě ve školičce úplně ožije.

Pomáhá, když je dítě zvyklé zůstávat i bez rodičů, například u prarodičů, a umí si vytvořit důvěru k jiným dospělým. Hodně pomáhá o školičce doma mluvit a pokud je dítě z domu zvyklé na režim a rituály, snadněji chytne rytmus školičky. 

Adaptace bývá pro rodiče velké téma. Co podle tebe pomáhá, aby proběhla co nejlépe?

Nejdůležitější je podle mě bezpečí a důvěra. Adaptace proto probíhá individuálně podle potřeb konkrétního dítěte. Někdy je rychlá a téměř neznatelná, jindy může trvat několik týdnů nebo měsíců. Důležité je netlačit na pilu a postupovat pomalu. U nás dítě ze začátku dochází třeba jen na hodinku, aby se mohlo seznámit s prostředím, režimem a chůvami.

‍Podle toho, jak dítě adaptaci zvládá, pobyt ve školičce postupně prodlužujeme. Cílem není co nejrychleji dosáhnout celodenní docházky, ale vytvořit podmínky, ve kterých se dítě bude cítit bezpečně.

Důležitá je také důvěra rodiče ve školičku a otevřená komunikace s chůvičkami. Děti emoce dospělých vnímají, takže klid a jistota rodiče mohou dítěti začátek výrazně usnadnit.

Na program školičky máme od rodičů krásné ohlasy. Jak vlastně vzniká?

Program tvoříme tak, aby vycházel z reálného života a z toho, co se kolem dětí právě děje. Témata přirozeně navazujeme na roční období, přírodu i běžné situace.

Na jaře jsme například společně sázeli semínka. Děti se o ně každý den staraly, zalévaly je a sledovaly, jak rostou. Učily se tak nejen o přírodě, ale také trpělivosti a radosti z objevování. Když přišlo období viróz a bacilů, povídali jsme si zase o našem těle a o tom, jak se chránit. Snažíme se dětem hravou formou pomáhat rozumět světu i sobě samým.

Co všechno by podle tebe měl kvalitní program u malých dětí rozvíjet?

Nejde jen o rozumový nebo motorický rozvoj. Během každé hry a aktivity děti zažívají také spoustu sociálních a emočních situací, které se učí zvládat. Kvalitní program podle mě všechny tyto oblasti přirozeně propojuje.

Důležité je také správné tempo. Den by měl být pestrý a podnětný, ale zároveň v něm musí zůstat prostor na zklidnění, odpočinek a spontánní hru.

Máš nějakou oblíbenou aktivitu, u které děti vždycky úplně ožijí?

Jednoznačně písničky a rytmické básničky spojené s pohybem a ukazováním. Děti okamžitě rozradostní a dostanou do pohybu.

Úžasné je, že při nich často rozkvetou i děti, které jsou jinak ostýchavější. Zpočátku třeba jen pozorují, ale díky pravidelnému opakování a hravé atmosféře se postupně přidají, uvolní a začnou si aktivitu naplno užívat.

Co se děti během běžného dne naučí, aniž by si to rodiče na první pohled uvědomili?

Především samostatnost, zodpovědnost a schopnost řešit problémy. Děti během dne zažívají spoustu situací, které nám dospělým mohou připadat jako maličkosti, ale pro ně jsou velkou zkušeností. Třeba když rozlijí pití nebo jim kamarád vezme hračku.

Provázíme je těmito situacemi tak, aby se je pokusily zvládnout samy. Když se jim to podaří, získávají pocit, že to dokázaly, a s ním i zdravou sebedůvěru.

Máš pedagogické a psychologické vzdělání. Ovlivňuje to nějak tvůj přístup k dětem?

Určitě mi dává dobrý teoretický základ. Pedagogické vzdělání mi pomáhá s metodikou a plánováním aktivit, psychologické zase s porozuměním dětským emocím a tomu, co se v dítěti během náročných situací odehrává.

Samotné vzdělání ale podle mě není to nejdůležitější. Teorie je jedna věc, ale až praxe, zkušenosti a každodenní kontakt s dětmi utvářejí to, jak k nim člověk skutečně přistupuje.

Co tě na dětech stále překvapuje nebo těší?

Moje praxe ještě není tak dlouhá, stále se učím.

Co mě ale fascinuje od začátku, je, že s dětmi není žádný den stejný. Každé ráno přináší novou energii a situace, které člověk dopředu nenaplánuje.

Nejvíce mě těší sledovat jejich pokroky, jak rychle se učí, objevují svět a s jakou upřímnou radostí dokážou prožívat i úplné maličkosti. Právě jejich bezprostřednost mě na téhle práci neuvěřitelně baví.

Co bys vzkázala rodičům, kteří se právě rozhodují, jestli své dítě do školičky přihlásit?

Doporučila bych jim nejdřív přemýšlet nad tím, co od školičky očekávají. Pokud hledají víc než jen občasné pohlídání, tedy prostředí, kde se děti všestranně rozvíjejí, učí samostatnosti a kde je důležitý kvalitní program i osobní přístup, věřím, že u nás v Heroldýnku budou na pravém místě.

Zároveň je dobré počítat s tím, že adaptace vyžaduje čas, trpělivost a spolupráci rodičů i školičky. Tato počáteční péče se ale mnohonásobně vrátí. Dítě získá pocit bezpečí, zdravou sebedůvěru a zkušenost s tím, že může důvěřovat i lidem mimo svou rodinu. A pak může s radostí vykročit zase o kousek dál.

Možná vás při čtení proběhlo hlavou: „Přesně takový přístup bych pro své dítě chtěl/a.“ Ve školičce Heroldýnek máme ještě několik volných míst pro nové kamarády, tak ať vám neutečou:

👉 Přijďte se podívat osobně
👉 Nebo rovnou vyplňte nezávaznou přihlášku a my se vám ozveme